„Byl to divoký život večírku“ – Vinnie Paul vzpomíná na Dimebaga Darrella

V jakém věku jste se vy dva začali zajímat o hudbu?

„Je to takový starý příběh Eddieho a Alexe Van Halenů. Oba jsme začali hrát na bicí, když mi bylo čtrnáct a on byl o dva roky mladší než já. Prostě jsem byl lepší než on a už jsem ho na ně nenechal hrát. Tak řekl našemu tátovi: ‚Musím mít nějaký nástroj, na který budu hrát – kup mi kytaru! Chodil jsem kolem jeho pokoje a on stál před zrcadlem nalíčený jako Ace Frehley a v ruce držel kytaru. Říkal jsem mu: „Člověče, naučíš se na ni někdy hrát?“. O měsíc později mě pozval na jam: připojil se, měl svůj malý zesilovač a repliku Les Paula, na kterého hrával Ace Frehley – Ace měl na něj v dětství velký vliv – a začal riffovat Smoke On The Water. Hráli jsme to asi šest hodin. Jakmile jsme začali s hudbou, byli jsme nerozluční. V hudbě jsme se vyžívali, učili jsme se, co to šlo, a nemohli jsme se dočkat, až se sejdeme a budeme hrát.“

Co tě přivedlo k hudbě?“

„První deska, kterou jsem kdy měl, byla Alive od Kiss. Poté jsem zjistil, že je to Van Halen, a pak Cat Scratch Fever od Teda Nugenta, a pak už jsem byl na hudbě závislý. To už jsem začal hrát na bicí. Můj táta byl muzikant, což nebylo nic špatného – vždycky se to doma točilo. Od té doby to všechno začalo, když mi bylo čtrnáct.“

A bylo to pouto, které vydrželo až do konce, že?“

„Ach ano. Je to neuvěřitelné. Měli jsme tu nejlepší chemii na světě. Vždycky jsme věděli, kam ten druhý míří, hlavně po hudební stránce. Spousta dětí, když vyrůstají, je pod velkým tlakem rodičů, aby měly dobré známky a tak. Pracovali jsme spolu a nikdy jsme necítili tu soutěživost, kterou cítí ostatní děti.“

Jaké jsou tvé nejranější vzpomínky na Dimebaga?

„Musím říct, že to bylo ve chvíli, kdy začal opravdu vážně hrát na kytaru. Od té chvíle se nestaral o školu ani o nic jiného. Neustále jsme spolu chodili na koncerty. Když mu bylo teprve patnáct, hráli jsme s kapelou po nočních klubech. Můj táta za ním musel chodit a propašovat ho tam.“

(Image credit: Mick Hutson/Redferns)

Jaký byl Dimebag předtím, než jste se spojili kvůli hudbě? Byl to jen průměrně otravný mladší bratr?“

„Byl jsem v té době o něco větší než on, a když jsem hrával fotbal, chtěl hrát. Zkoušel to, ale byl menší a moc mu to nešlo. Jakmile jsme se oba dostali k hudbě, začalo to nezlomné pouto.“

Váš otec je Jerry Abbot, skladatel a producent country hudby. Bylo pro vás díky tomu snazší objevovat svou kreativitu, než mít rodiče, kteří byli proti hudbě nebo proti rocku?“

„Ano, a hlavně i pro Dimeho. Máma se s tátou rozešla, když mu bylo čtrnáct, a každou středu a čtvrtek chodil k tátovi domů a pockoval jednu nebo dvě písničky, které jsme se chtěli jako kapela naučit, a táta z nich vybíral noty a učil je Dimea. Nakonec si je dokázal vybrat sám, ale opravdu mu to pomohlo. Táta na něj měl v začátcích rozhodně vliv.“

Vypadá to, že byl přirozený.

„Jo, naučil se to opravdu rychle. Byl stoprocentně přirozený, ale zároveň opravdu tvrdě pracoval na zdokonalování svých dovedností a talentu. Strávil spoustu času tím, že se snažil přijít s novými nápady a různými věcmi, které lidé ještě neslyšeli. Nebo prostě zapátral ve svých kořenech a učil se nové styly. Nikdy jsem ho neslyšel hrát třeba klasiku nebo flamenco, prostě se snažil rozšířit své spektrum.“

Vypadá to, že mezi vámi dvěma panovala všeobecná láska k hudbě a nepodléhali jste tlaku vrstevníků, který je v metalovém světě poněkud rozšířený.

„Co se týče mě i jeho, vždycky jsme byli fanoušky hudby. A já jsem jím dodnes. V metalovém světě je to tak, že když máš rád speed metal, tak lidé, kteří mají rádi hair metal z 80. let, jsou gayové. Prostě se nám líbilo všechno, pokud to mělo talent a srdce. Dime měl rád všechny od Blues Saracena přes Eddieho Van Halena až po Micka Marse – nejrůznější kytaristy a opravdu se nebál říct svůj názor.“

Dimebag nebyl jen fenomenální kytarista. Byl také známý jako člověk, který si velmi užíval života.

„Rád bavil lidi a rád jim vykouzlil úsměv na tváři a bylo mu jedno, jak to dělá. Ať už to bylo s kytarou, focením se v zákulisí s fanoušky, podepisováním autogramů nebo prostě tím, že byl sám sebou a poflakoval se venku a byl životem a duší večírku.“

Byl takový už jako dítě?“

„Ano, když se konal nějaký večírek, byl vždycky první, kdo popadl láhev a rozpálil ji. Lidé očekávali, že Dimebag Darrell bude ten šílený zmrd z klipů Pantery, a on je nechtěl zklamat. Zároveň ale také potřeboval to, čemu říkal „Dime Time“ – prostě se uklidnit.

Byli jste oba takoví, nebo byl Dimebag mnohem víc party animal?

„On byl divoký život večírku a já byl obchodník, který musel všechno udržet pohromadě. Byl to tým, který opravdu fungoval.“

Kde se vzalo jméno „Dimebag“?

„Hmmm, na to je tolik různých vzpomínek…“

Většina lidí slyšela tu o pytli s trávou….

„Jo, v podstatě odtud to jméno pochází. Do ničeho jiného se neponořil. A pravdou je, že výraz ‚pytlík nikláků‘ býval tak nějak běžný a on si ho prostě přetvořil po svém: ‚Seženu si pytlík nikláků‘, a to se prostě ujalo. Říkal mi ‚Vinnie Paul The Brick Wall‘ a dodnes mám na polovině oblečení ‚Brick Wall‘. Vždycky jsme měli přezdívky jeden pro druhého a pro všechny lidi, kteří jsou součástí toho, co jsme dělali. Je to prostě jedna z těch věcí – každý, kdo kdy přišel s Dimem do styku a byl víc než známý, měl pro něj vždycky přezdívku.“

Pantera na britském Ozzfestu v roce 1998's Ozzfest in the UK

Pantera na britském Ozzfestu v roce 1998 (Image credit: Brian Rasic/Getty Images)

Když se Pantera v 80. letech poprvé prosadil, byl znám jako „Diamond Darrell“.

„Myslím, že to byla jen první přezdívka, kterou dostal. Lidé říkali: ‚Aha, tady je Diamond Darrell‘, a on si prostě vzal tu věc s Diamondem a udělal z ní svou vlastní věc s Dimebagem – prostě to trochu překroutil a udělal si to po svém.“

Muselo pro tebe být skvělé nejen pro tebe samotného okusit takový úspěch, ale i vidět, jak se tvůj mladší bratr prosadil.

„Vždycky jsem si myslel, že je supervýjimečný, a byl jsem na něj pyšný pokaždé, když jsme někde hráli. Brian May přiváděl svého syna, aby nás viděl hrát naživo. Bylo prostě strašně moc skvělých hráčů, kteří obdivovali to, co dělal. Hrát s ním bylo opravdu výjimečné a je to něco, co už nikdy nepocítím. Ale byla to ta nejkrásnější věc na světě. Byl opravdu výjimečný a jediný svého druhu. A byl celý o metalu – miloval všechno kolem něj a byl taky divoký.“

Myslíte si, že se mu dostává zaslouženého uznání? Že ho lidé příliš rychle viděli jen jako Dimebaga – pařmena, a ne jako talentovaného kytaristu?“

„Ne, on věděl, že tyhle věci jdou ruku v ruce. Věděl, že je životem večírku a osobností, a to tak nějak šlo ruku v ruce se vším, co dělal. To mu nevadilo a nevadilo to ani nám.“

  • Dimebagova skladba na albu Hellyeah byla husí kůží – Vinnie Paul
  • Phil Anselmo říká chlapci, co by Dimebagovi řekl, kdyby mohl
  • Dimebag:
  • Vinnie Paul si vzal na mušku „předvádějící se“ bubeníky

Obrátili jste se na sebe s žádostí o podporu, když se Phil Anselmo začal během působení v Panterě potýkat s různými problémy?

„Jo, mluvili jsme o tom spolu pořád. Několikrát jsme se pokusili Phila kontaktovat. Nakonec jsme měli pocit, že to zašlo příliš daleko a že je opravdu potřeba něco udělat. Vzpomínám si, že Dime natočil nějaká dema a Jerry Cantrell skončil. Jen jsme se poflakovali, byli jsme dost skleslí. Dime vzal Jerryho do auta a pustil mu ty demosnímky, ze kterých se později stali Damageplan, a Jerry řekl: „Musíš se posunout dál a udělat si vlastní věc. Dime se vrátil do domu a řekl: ‚Seru na to, už nebudeme čekat. Založíme si vlastní kapelu a budeme dělat vlastní věci. A tak vznikli Damageplan.“

O rozhovoru, který Phil poskytl časopisu Metal Hammer v roce 2004, těsně před Dimebagovou tragickou smrtí, se toho napsalo tolik, že jste si skutečně vyžádali nahrávku tohoto rozhovoru, abyste potvrdili jeho pravdivost, což jsme vám poskytli. Od té doby Phil na internetu a v tisku hodně mluvil o tom, že se chce napravit. Pokusil se s vámi někdy navázat kontakt?

„Ne, člověče, nechci s ním mluvit. Nevěřím ničemu, co říká. Je to mistr lží. Říká ty kraviny, protože chce, aby fanoušci věřili tomu, co říká, a sledovali, co dělá. A oni jsou jako ovce a budou mu věřit. Nechci to dál rozvádět, kromě toho, že řeknu: poslechněte si rozhovor pro Metal Hammer a budete přesně vědět, co si myslel o mém bratrovi. Může si teď říkat, co chce, na zadní kolečka.“

Provizorní pomník Dimebaga před klubem Alrosa Villa 9. prosince, 2004 v Columbusu, Ohio

Provizorní pomník Dimebaga před klubem Alrosa Villa 9. prosince 2004 v Columbusu, Ohio (Image credit: Mike Simons/Getty Images)

Je to samozřejmě velmi citlivé téma a doufám, že vám nevadí, že vám položím otázku, a nemusíte na ni odpovídat, pokud nechcete, ale jaké vzpomínky máte na tu tragickou noc?

„Ach, člověče, poslední věc, na které mi opravdu záleží, je poslední věc, kterou jsme si řekli, než jsme šli na pódium. Rozcvičovali jsme se na boku pódia, jak jsme to dělali vždycky, a oba jsme byli opravdu nadšení – zbývaly nám on;y dva koncerty a my se chystali jet domů na Vánoce a začít pracovat na druhé desce. Naše kódové slovo pro to, abychom se odvázali a užili si to, bylo „Van Halen“, chlape! A to byla poslední dvě slova, která jsme si řekli. Řekl jsem ‚Van Halen‘ a on řekl ‚Van Halen‘, plácli jsme si a šli jsme na palubu dělat naše věci… a o minutu a půl později už ho nikdy neuvidím.“

Ohlas, který trvá dodnes, byl takový, že ukazuje, jak vysoko si ho metalová komunita i ostatní lidé vážili.

„Byl opravdu milován a žije dál, prostřednictvím své hudby a svého ducha. A já jsem hrdý na to, že jsem mohl být součástí všeho, co kdy udělal. Je tam nahoře s Jimim Hendrixem a Bon Scotty.“

Získal si tolik přátel, jak z řad kapel, tak vašich fanoušků. Čím to podle tebe bylo, že se s ním lidé tak snadno sblížili a naopak?“

„Nebyl falešný. Nemusel být někým jiným – cítil se dobře, když byl sám sebou.“

Abychom skončili na lehčí notu, jaká historka o vašem bratrovi vám vždycky vykouzlí úsměv na tváři?“

„Neukázal bych na žádnou konkrétní událost – řekl bych jen, že vždycky věřil v pozitivní věci, v hledání řešení. Když pro mě bylo něco těžké a složité, myslím, že Dime by mě v žádném případě nenechal uklouznout, prostě by řekl: ‚Člověče, tady je cesta, jak to obejít‘. Scott Ian to říká nejlépe; říká, že když jde do tuhého, vždycky si říká: „Co by udělal Dime?“ Víte, WWDD. I jemu to pomáhá. Ostatní by si to měli taky pamatovat.“

Tento článek původně vyšel v čísle 174 časopisu Metal Hammer

– – – – – – –

Kvíz Pantera: jak dobře znáte Vulgar Display of Power?“

Napsat komentář