Co říkáte na film „Snídaňový klub“?

Je těžké si vzpomenout, jak málo bylo umění pro teenagery a o teenagerech před příchodem Johna Hughese. Romány pro mládež ještě jako žánr neexplodovaly. Na obrazovce se zdálo, že velká témata, která se týkala dospívajících, patří převážně do světa speciálů ABC po škole, které měly premiéru v roce 1972 a byly stále v kurzu, když jsem dospíval, v osmdesátých letech. Všichni teenageři, které jsem znal, by raději zemřeli, než aby se na nějaký dívali. Filmy zaváněly svatouškovstvím, dialogy očividně psali dospělí, hudba byla kýčovitá.

Portréty dospívajících ve filmech byly ještě horší. Herci obsazení do rolí teenagerů byli obvykle mnohem starší než jejich postavy – museli být, protože filmy byly často exploatační. V hororech pro teenagery, které vzkvétaly v sedmdesátých a osmdesátých letech, je vraždili: pokud jste byli mladí, atraktivní a sexuálně aktivní, vaše šance, že se dožijete konce, byly v podstatě nulové (tento tropus o mnoho let později zparodovala série Vřískot). Úspěšné teenagerské komedie té doby, jako například „Animal House“ a „Porky’s“, psali muži pro chlapce; těch pár žen v nich byly buď nymfomanky, nebo bojovnice. (Chlapci jsou úchylové, stejně jednorozměrní jako jejich ženské protějšky, ale mají více času na plátně. V roce 1982 se autentickému zobrazení dospívání přiblížil film „Fast Times at Ridgemont High“, který měl tu vzácnou vlastnost, že ho režírovala žena, Amy Heckerlingová. Stále však dával prostor fantazii mladého muže, který si představoval herečku Phoebe Catesovou, jak se prochází nahoře bez v mlžném postřikovači.

A pak přišel Hughes. Hughes, který vyrostl v Michiganu a Illinois, dostal po přerušení studia práci a psal reklamní texty v Chicagu. Tato práce ho často přiváděla do New Yorku, kde se začal potloukat po redakcích humoristického časopisu National Lampoon. Napsal povídku „Vacation ’58“ (inspirovanou jeho vlastními rodinnými výlety), která mu zajistila práci v časopise a stala se základem filmu „National Lampoon’s Vacation“. Další povídka zaujala producentku Lauren Shuler Donnerovou, která ho povzbudila, aby napsal povídku „Pan Máma“. Tyto filmy mu pomohly získat smlouvu se studiem Universal. „The Breakfast Club“ měl být jeho režijním debutem; plánoval jej natočit v Chicagu s místními herci. Později mi vyprávěl, že o víkendu 4. července, když si prohlížel fotky herců, které by mohl do filmu zvážit, našel tu moji a rozhodl se napsat další film o postavě, kterou si představoval jako tu dívku. Z toho scénáře se stalo „Sixteen Candles“, příběh o dívce, jejíž rodina zapomene na její šestnácté narozeniny. Studiu se scénář líbil, možná proto, že měl přinejmenším formou více společného s osvědčenými úspěchy – „Porky’s“ a dalšími – než se „Snídaňovým klubem“, který se v podstatě četl jako divadelní hra.

Dohodli jsme se na schůzce, padli jsme si do oka a v létě po ukončení deváté třídy jsem na předměstí Chicaga natáčel „Sixteen Candles“. Jakmile jsme skončili s natáčením a než jsme začali točit „Snídaňový klub“, napsal John speciálně pro mě další film, „Pretty in Pink“, o dívce z dělnické třídy, která se potýká se společenskými předsudky na své bohaté střední škole. Dramatický oblouk filmu zahrnuje pozvání a následné nepozvání na maturitní ples. V synopsi mohou tyto filmy působit chatrně – dívka ztratí doprovod na ples, rodina zapomene na dívčiny narozeniny – ale to je právě to, co je činí jedinečnými. Nikdo v Hollywoodu nepsal o drobnostech střední školy, a už vůbec ne z ženského pohledu. Podle jedné studie od konce čtyřicátých let v nejúspěšnějších rodinných filmech převažují dívčí postavy nad chlapeckými v poměru tři ku jedné – a tento poměr se nezlepšil. To, že dva Hughesovy filmy měly v hlavních rolích ženské hrdinky a zkoumaly pocity těchto mladých žen z docela obyčejných věcí, které se jim děly, a zároveň se jim podařilo získat okamžitý kredit, který se promítl do kasovního úspěchu, byla anomálie, která se už nikdy neopakovala. (Těch několik málo filmových trháků s mladými ženami v hlavních rolích se v posledních letech většinou odehrávalo v dystopické budoucnosti nebo v nich vystupovali upíři a vlkodlaci.)

Během prvních dvou filmů jsem měl s Johnem něco, co by se dalo nazvat symbiotickým vztahem. Nějakou dobu jsem byl nazýván jeho múzou, což si myslím, že jsem byl. Ale víc než to jsem cítil, že mi naslouchá – i když rozhodně ne pořád. Vycházel jsem z komediální školy National Lampoon a stále na mně ulpívaly zbytky trapnosti, ať jsem protestoval sebevíc. Ve scénáři k filmu „Snídaňový klub“ byla scéna, v níž atraktivní učitelka tělocviku plavala nahá ve školním bazénu, zatímco ji špehoval pan Vernon, učitel, který má na starosti zadržování studentů. Tato scéna nebyla v první verzi, kterou jsem četl, a loboval jsem u Johna, aby ji vystřihl. Udělal to, a i když jsem si jistý, že herečka, která byla do role obsazena, mi dodnes vyčítá, že jsem jí zmařil přestávku, myslím, že film je díky tomu lepší. V „Šestnácti svíčkách“ se postava, které se střídavě říká Šprt a Farmář Ted, vsadí s přáteli, že dokáže zabodovat u mé postavy Samanthy; jako důkaz prý zajistí její spodní prádlo. Později ve filmu, poté co Samantha souhlasí s tím, že Šprtovi pomůže tím, že mu půjčí své spodní prádlo, prožije srdceryvnou scénu se svým otcem. Ta původně končila otázkou otce: „Sam, co se ti sakra stalo s těmi spodky?“. Máma namítla. „Proč by měl otec vědět, co se stalo se spodním prádlem jeho dcery?“ zeptala se. John se nepříjemně zavrtěl. Nemyslel to tak, řekl – byl to jen vtip, pointa. „Ale to není vtipné,“ řekla matka. „Je to strašidelné.“ Hláška byla změněna na: „Jen si pamatuj, Same, že kalhoty v rodině nosíš ty.“

Máma se ozvala i během natáčení té scény ve filmu Snídaňový klub, kdy si na záběr Claiřina spodního prádla najali dospělou ženu. Nemohli mě o to ani požádat – myslím, že to zákon nedovoloval požádat nezletilou osobu – ale i to, že jiná osoba předstírala, že jsem já, bylo pro mě trapné a pro mou matku rozrušující, a tak to řekla. Ta scéna ale zůstala. Navíc, jak teď vidím, Bender v celém filmu sexuálně obtěžuje Claire. Když ji zrovna nesexualizuje, vybíjí si na ní svůj vztek s krutým opovržením, nazývá ji „ubohou“, vysmívá se jí jako „Queenie“. Odmítnutí je to, co ho inspiruje k vitriolu. Claire se k němu chová odmítavě a v klíčové scéně ke konci předpovídá, že v pondělí ráno se ve škole, přestože se skupina sblížila, vrátí společenské poměry ke statu quo. „Prostě strčte hlavu do písku a počkejte na svůj zasranej maturitní ples!“ Bender křičí. Nikdy se za nic z toho neomluví, ale přesto dívku nakonec dostane.

Pokud zním přehnaně kriticky, je to jen s odstupem času. Tehdy jsem si jen matně uvědomoval, jak nevhodná je většina Johnových textů vzhledem k mým omezeným zkušenostem a tomu, co se tehdy považovalo za normální. Bylo mi už hodně přes třicet, než jsem přestala považovat slovně urážlivé muže za zajímavější než ty hodné. Trochu se stydím říct, že mi trvalo ještě déle, než jsem plně pochopila scénu z konce „Šestnácti svíček“, kdy vysněný Jake v podstatě vymění svou opilou přítelkyni Caroline za Šprta, aby uspokojil jeho sexuální pudy, výměnou za Samanthino spodní prádlo. Šprt si s Caroline pořizuje polaroidy, aby měl důkaz o svém dobývání; když se ráno probudí s někým, koho nezná, zeptá se jí, jestli se jí to „líbilo“. (Zdá se, že ani jeden z nich si toho moc nepamatuje.) Caroline udiveně zavrtí hlavou a řekne: „Víš, mám takový divný pocit, že ano.“ Musela z toho mít spíš pocit než myšlenku, protože myšlenky jsou věci, které máme, když jsme při vědomí, a to ona nebyla.

Napsat komentář