Učí nás Bible, abychom měli dětskou víru?

Otázka: Otázka: „Nařizuje nám Bible, abychom měli víru jako dítě?“
Odpověď: Bible nás poučuje, abychom měli víru jako dítě? Víra je nepochybně podstatou křesťanského života. K víře nabádá celá Bible a představuje ji jako naprostou nezbytnost. Ve skutečnosti „bez víry není možné se líbit Bohu“ (Židům 11,6). Celá 11. kapitola listu Židům je věnována víře a těm, kdo ji mají. Víra je dar od Boha, jak vidíme v Ef 2,8-9, a ne něco, s čím přicházíme sami. Všichni křesťané dostali od Boha dar víry a víra je součástí Boží výzbroje – štítu, kterým se chráníme před „planoucími šípy toho zlého“ (Ef 6,16).
Bible nás nikdy nenabádá, abychom měli „dětskou“ víru, alespoň ne tolika slovy. V Matoušově evangeliu 18,2 Ježíš říká, že se musíme „stát jako děti“, abychom mohli vejít do Božího království. Kontextem Ježíšova výroku je otázka učedníků: „Kdo je tedy v nebeském království největší?“. (verš 1). V odpovědi Ježíš „zavolal k sobě malé dítě a postavil je mezi ně. A řekl: ‚Amen, pravím vám, neproměníte-li se a nebudete jako děti, nikdy nevejdete do nebeského království. Kdo tedy zaujme pokorné postavení tohoto dítěte, ten je v nebeském království největší. A kdo přijme jedno takové dítě v mém jménu, přijímá mě.““ (verše 2-5).
Když se tedy učedníci soustředí na to, co představuje „velikost“ v nebi, Ježíš jim nabízí novou perspektivu: cesta „nahoru“ je „dolů“. Vyžaduje se mírnost (srov. Mt 5,5). Ježíš nabádá učedníky (i nás), aby se kromě víry snažili mít i dětskou skromnost. Ti, kdo ochotně zaujímají nejnižší postavení, jsou v nebeských očích největší. Malé dítě je zbaveno ctižádosti, pýchy a povýšenosti, a proto je pro nás dobrým příkladem. Pro děti je charakteristická pokora a učenlivost. Nejsou náchylné k pýše nebo pokrytectví. Pokora je ctnost, kterou Bůh odměňuje; jak říká Jakub: „Pokořte se před Pánem, a on vás pozvedne.“ (Jak 4,10)
Ačkoli v Matoušově evangeliu 18,1-5 není zmíněna víra, víme, že nejen pokora uvádí člověka do nebe; je to víra v Božího Syna. Pokorná, nenáročná víra by se právem mohla nazývat „dětskou vírou“. Když chtěl Ježíš požehnat dětem, řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako malé dítě, nikdy do něj nevejde“ (Mk 10,14-15). Jak dítě přijímá dar? S otevřeností, upřímností a nespoutanou radostí. Taková šťastná opravdovost by měla být charakteristickým znakem naší víry, když přijímáme Boží dar v Kristu.
Děti se ovšem dají snadno oklamat a svést na scestí. Ve své bezelstnosti mají tendenci přehlížet pravdu a nechat se strhnout mýty a fantaziemi. Ale to není to, co je míněno dětskou vírou. Ježíš propagoval pokornou, upřímnou víru v Boha a jako příklad použil nevinnost dítěte. Napodobováním dětské víry bychom měli jednoduše vzít Boha za slovo. Tak jako děti důvěřují svým pozemským otcům, měli bychom i my věřit, že náš „Otec v nebesích dává dobré dary těm, kdo ho prosí“ (Mt 7,11).

Napsat komentář